s. 78
Rok v Avanersuaqu se dělí na pět ročních období: qaammaaq – od poloviny února do poloviny dubna, kdy se po zimě vrací světlo, uperngaaq – jaro od poloviny dubna do června, aussaq – krátké léto od července do poloviny září, kdy se otevírá moře, ukioq – doba od poloviny září do listopadu, kdy se vrací zima a tmavé noci, a kaperdlak, tedy polární noc, kdy „je opravdu zima a tma“.
s. 78–9
„Věříš v moc přírody?“ Napadá mě, že jen andělé tady na severu nepostačí, proto se ptám.
„Jistě. Všichni jsme její součástí. Myslím, že se z nás nikdy nestali pravověrní křesťané, protože jsme se nezbavili původní víry. Pořád ji hodně potřebujeme. Věřit v Boha jsme se naučili ve škole, dnes už je to součást naší kultury. Od mnoha lovců jsem slyšela, že křesťanský Bůh není tak přísný jako naše tradiční božstva, a když dlouhé dny tráví na ledu a na moři, cítí se s ním bezpečněji. Na druhou stranu nám církev příliš nepomáhá, protože je v ní spousta cizích obřadů.“
s. 120
Jako v jiných zdejších domácnostech je tu zvykem, že při první návštěvě uvaří kávu hostitel, ale při další se člověk musí obsloužit sám, protože už ví, kdo co najde.
s. 153 [z rozhovoru s místním učitelem]
„[…] Místní si často myslí, že škola je jejich dětem k ničemu. Spousta mladých se nechce učit, stěžují si na Dány, že jsou hloupí, ale pak se ukáže, že nemají žádnou budoucnost, žádné vzdělání ani práci. Mnozí z nich spáchají sebevraždu. To mi bere radost z práce. Navíc jsem se naučil neplánovat, nemyslet na budoucnost. Pak to jakžtakž jde,“ dodává a píše na tabuli data, jména a instituce, které za takovou situaci můžou. Dánizace Grónska, rychlá modernizace v padesátých a šedesátých letech 20. století, přesídlování lidí do měst, ztráta identity, eskalace násilí. Upozorňuje na nutnost systémových změn, aby Siorapaluk neskončil jako jiné vysídlené obce. Všechno logicky uspořádané, jako na hodině společenských věd a dějepisu v jednom. Přikyvuju a dělám si poznámky
s. 195–6
Krátká senzorická deprivace má prý uklidňující účinky, ale pokud trvá dlouho, může vyvolávat asociální chování, halucinace a zmatení mysli. Tady, v Siorapaluku, způsobuje, že pořád častěji odvracím zrak. Čelovkou mírím jen na to, co mám sílu vidět. Psi se na větru tetelí zimou, šup, a nejsou. Štěně leží polomrtvé pod prkny a hadry, šup, a není. V očích mrtvého tuleně se odráží světlo lampy, šup. Svítím na sebe a zhasnu. Jsem, a najednou nejsem.
Někdy si myslím, že ve tmě je všechno a nedá se bez ní žít.
Jindy – jako nyní – mě napadá, že se z ní člověk může zbláznit.